Berthold Aichelburg (1823-1861)

Berthold Aichelburg, celým jménem Maria Berthold Johann Nepomuk Anton Franz Daniel hrabě von u. zu Aichelburg, se narodil dne 21. července1 823 na zámku v Bělohradě (dnes Lázně Bělohrad, okres Jičín) jako nejstarší ze šestnácti dětí hraběte Alfonse Aichelburga. Jakožto prvorozený syn se s ním počítalo od počátku jako s dědicem po rodu Schaffgotsche - jeho dědeček z matčiny strany Johann Berthold Schaffgotsche neměl dospělého mužského potomka. Berthold vyrůstal nejprve na zámku v Bělohradě, který v té době vlastnila matčina sestra Antonia Schaffgotsche. Otec byl často na cestách a o výchovu dětí se starala matka Josefa. Roku 1828 se otec Alfons Aichelburg s rodinou včetně malého Bertholda usadil na krkonošském zámku v Maršově IV. Nedlouho po usazení v Maršově zemřela dne 30. března 1829 Bertholdova matka Josefa na následky po porodu bratra Arthura Aichelburga. Po matčině smrti byl otec nadále velmi často mimo domov a Berthold a jeho mladší sourozenci proto dostali vychovatele Karla Helschera. Ten děti nejen vychovával, ale také vyučoval. Zkoušky pak skládaly na veřejném gymnáziu v Jičíně. Otec Alfons se roku 1832 podruhé oženil s Paulinou Erben *1812.

V rámci domácí výuky u vychovatele Karla Helschera studoval Berthold Aichelburg gymnaziální látku až do kvarty. Další gymnaziální znalosti již potřeboval získat prostřednictvím institucionálního studia. Od zimního semestru roku 1836  nastoupil go pražského piaristického konviktu, kde absolvoval 5. a 6. třídu gymnázia. Po ukončení gymnaziálních studií studoval v letech 1838-1840 čtyři semestry na filozofické fakultě pražské univerzity. Protože se měl na přání svého otce angažovat ve státních službách, změnil Berthold na podzim 1840 své studijní zaměření a začal studovat právo. V letním semestru 1843 však nesložil předepsané zkoušky a musel tak ukončit studium práv. Znemožnil si tím kariéru ve statní službě. 

U Bertholda Aichelburga se již od raného dětství projevily hudební talent a záliba v hudbě. Byl výborným pianistou: na klavír hrál s rodiči již od svých čtyřech let. Následně dostával v Maršově lekce klavíru od učitele Franze Heißlera. Ve dvanácti letech začal hrát na varhany. Vyššího hudebního vzdělání se mu dostalo v době jeho působení v Praze, a to  od tehdy slavných klavíristů Hoffmanna a Langnera. Z Bertholda se stal vyníkající klavírista, ovládal však hru i na jiné nástroje, např. na lesní roh. Již za studia práv se začal zabývat také skládáním hudebních skladeb. Jeho první dílo, které předložil věřejnosti, byl „Carolinen-Walzer (Valčík pro Karolinu)", který věnoval tehdejšímu pražskému rektorovu JUDr. Antonu Karlu Mudrochovi. Dílo sklidilo u obecenstva úspěch. Jako pianista vynikl i během své prázdninové cesty do Švýcarska v létě roku 1841, kam se vydal s jedním kolegou ze studií práv.  V městečku Schwyz se v tamním hostinci, kde byl ubytován, blýskl hrou na klavír. Následně v tamním lokále uspořádal dva koncerty: na prvním bylo kvůli špatnému počasí méně lidí, druhý byl však již před plným auditoriem. Sklidil úspěch a veškerý výdělek věnoval na tamní fond chudých. 

Poté, co skončil v létě roku 1843 se studiem v Praze  se Berthold Aichelburg vrátil do Maršova. Jeho otec s rodinou se toho roku přestěhoval na zámek v Bělohradě a Berthold se začal připravovat, že v následujícím období převezme správu na panství Maršov, jak si v závěti přála jeho zesnulá matka. Začal tak sbírat praktické zkušenosti s lesním hospodářstvím. Předtím, než se plně ujal funkce správce panství, se však Berthold sám rozhodl zkusit vojenskou službou. Dne 4. ledna 1845 byl přijat jako kadet k c. k. dragounskému pluku arcivévody Johanna č. 1. Pluk tenkrát pobýval v uherském městě Maria-Theresiopel (maďarsky Szabadka, srbsky Subotica, dnes v Srbsku). Berthold  byl minimálně nějaký čas umístěn s jednim oddilem z pluku ve městě Moor ( dnes Maďarsko ležícím poblíž Budapešti. Ke dni 1. ledna 1846 povýšil Berthold do hodnosti podoporučika.

Dne 14. listopadu 1847 musel Berthold zanechat vojenské služby při zachování všech oficiálních znaků. Důvodem konce vojenské kariéry byla dívka, se kterou se seznámil při své návštěvě  Temešváru (maďarsky Temesvár, rumunsky Timișoara, dnes Rumunsko). Dne 22. listopadu1847 se konala v Temešváru svatba. Vyvolenou dívkou byla Theodora Ernestina Schulpe, narozená 2. ledna 1832 v Temešváru, byla manželskou dcerou zesnulého Wilhelma Schulpe, c. k. kapitána u pěšího pluku č. 10 Mazuhely, a jeho manželky Kathariny Schulpe, roz. Patiansky de Vizság.

Ještě před svatbou převzal Berthold Aichelburg dne 30. července 1847 od svého otce Alfonse oficiálně panství Maršov, což  bylo určeno již v závěti jeho zemřelé matky jakožto dědičky rodu Schaffgotsche. Po sňatku Berthold slavnostně přijel s manželkou do Maršova a byl vřele přivítán od místních. Panství Maršov bylo již za vedení otcem Alfonsem dobře vedeno, správa panství fungovala a docházelo k jeho postupné modernizaci. Alfons Aichelburg například krátce před předáním panství synovi roku 1846 inicioval vznik přadlácké a tkalcovské školy v Maršově. Berthold po převzetí panství pokračoval zavádení nových prvků do správy panství. Stejně jako otec, také Berthold poskytoval přibývajícímu obyvatelstvu horského údolí levné stavební parcely. Pro vznik parcel zmenšoval lesní půdu a rozšiřoval luční enklávy, například ve Velké Úpě. Šlo o poslední rozšíření lučních enkláv. Na stavbu nových obytných domů poskytoval obyvatelům stavební dřevo, a to často pouze na splátky nebo za práci.

Roku 1848 došlo ke zrušení poddanství a velkostatek Maršov se musel změnám přizpůsobit. Na základě právních opatřeni vydaných císařským dekretem ze dne 9. září 1848 došlo ke vzniku soudní správy. Berthold Aichelburg usiloval o zřízení okresního soudu v Maršově, aby nemuseli obyvatelé hledat politickou a právní pomoс daleko.  Na náklady velkostatku Maršov nechal na náměstí v Maršově IV přestavět dům čp. 215 (dnes čp. 68), kde fungovala krátce výše zmíněná tkalcovská škola, a nechal z nej vytvořit velkou úřední budovu sloužící i pro účely okresního soudu. Přestavba budovy byla dokončena roku 1855.

Tehdy velmi populární učení faráře P. Sebastiana Kneippa o léčivé síle studené vody oslovilo také Bertholda Aichelburga. Byl jeho přívržencem a roku 1855 zařídil v Temném Dole podle Kneippovy teorie studenovodní lázně. V drsném krkonošském klimatu neměly lázně velký úspěch a stal se z nich pouze hostinec. Dále nechal Berthold Aichelburg v Maršově IV postavit poblíž zámku nový "Bräuhofsaal", tedy sál pivovaru, kde se mohla scházet větší shromáždění. Dosavadní hostinec byl pro tyto účely již nedostačující. V sále měla koncertovat předevśím hudební kapela vzniklá v Maršově roku 1855. Zřídil ji sám Berthold s nemalými náklady, následně ji sám vedl a dirigoval. Později jmenoval svého vlastního kapelmistra Johanna Niegmanna, pozdějšího c. k. vojenského dirigenta. Kapela hrála rovněž na všech církevnich siavnostech, hrála také v nedaleko ležících Janských Láznich, kde nechnal Berthold na vlastní náklady postavit pódium. Tím zde založil tradici lázeňských koncertů. V letech 1855 až 1861 složil Berthold pro kapelu mnoho tanců, hlavně čtverylky a polky, plných něžných melodií ve stylu tehdy moderní vídeňské taneční hudby. Několik jeho skladeb bylo v Praze oceněno, od té doby ale nebyly jiż nikdy vydány.

Ve stejné době roku 1856 nechal Berthold Aichelburg zřídit na hranicích s Pruskem na Pomezních Boudách v Horní Malé Úpě budovu státní celnice. V Maršově pracovala tehdy již sklářská huť. Berthold měl v úmyslu v Úpském údolí usídlit ještě další řemesla a průmysl. Největší problém území velkostatku Maršov byl v nedostatečných pozemních komunikacích. Ačkoliv bylo již v minulosti podniknuto mnoho pokusů vylepšit silniční síť, byl Berthold prvním, kdo se tohoto úkolu ujal s velkou energií. Roku 1860 byla za pomoci obyvatel Maršova dokončena silnice mezi krkonošskými skalami na vrch Scholzenhöhe. Na cestě podél Úpy do Obřího dolu, k patě Sněžky, se pracovalo až do roku 1866. Roku 1859 zřídil Berthold uprostřed Maršova IV vodní silou poháněnou pilu na výrobu prken, spojenou se strojovou výrobou šindelů, jakožto tehdy nerozšířenější střešní krytiny. Pila se nacházela při řece Úpě v Maršově IV. později byla poškozena povodní a obnovena pozdějšími vlastníky, rodinou Czernin-Morzin. Dalším Bertholdovým cílem bylo založit prosperující lnářský průmysl v rámci svého velkostatku. Na jaře roku 1860 přistoupil ke stavbě již několik let projektované přádelny lnu v Temném Dole. Projekt provázely potíže, avšak po roce stavby v lednu 1861 byla přádelna uvedena do provozu. Již tehdy Berthold projektoval zvětšení této továrny a výstavbu vedlejších budov. Tak se stal z majitele velkostatku průmyslník.

Všechny stavby a modernizace měly za cíl nejen další ekonomický rozvoj velkostatku po hospodářských změnách roku 1848, ale také měly pomoci zvýšit životní úroveň regionu. Berthold Aichelburg se plně ztotožňoval s otevřeným přístupem k místním obyvatelům východních Krkonoš. Mezi chudinu nechal ročně rozdělit 150 - 300 sáhů (1 sáh = 6.82 m³) dřeva na topení a v určité týdenní dny se vydávaly v zámku sociální podpory. Aby se sám o životních poměrech lidí informoval, navštěvoval, někdy i se svou ženou, domy a chalupy. Berthold se zcela integroval do krkonošského veřejného života. Sám slavnosti nijak nemiloval a žil skromně, navštěvoval ale rád zábavy obyvatelstva. Berthold požíval všeobecné důvěry a autority, což vedlo k tomu, že byl roku 1861 navržen na poslance do zemského sněmu. Ze skromnosti svou kandidaturu odmítl a navrhl za sebe jako kandidáta MUDr. Bernharda A. Pauera, lékaře z Trutnova. 

Z manželství Bertholda Aichelburga s manželkou Theodorou vzešly čtyři děti: 1. Alfons Aichelburg (1848-1922), dědic velkostatku Maršov, 2. Theodora Csuzy de Czuz, roz. Aichelburg (1851-1882), provdána za Pála Csuzy de Czuz, 3. Antonia Negrelli, roz. Aichelburg (1854-1910), provdána za Josefa M. Negrelliho von Moldelbe (1849-1823), 4. Bertholda Oliveira, roz. Aichelburg (1859-1941), poprvé provdána r. 1880 za Oskara Ambró von Adamocz, podruhé provdána roku 1883 za Jacquese barona Oliveiru, portugalského diplomata.

Dne 12. května1861 došlo mezi Bertholdem a jeho manželkou Theodorou k hádce, která vyústila v Bertholdově sebevraždě. K roztržce došlo během toho, co rodina navštívila divadelní představení v pivovaru v Maršově IV. Roztržka se týkala míst k sezení, které Berthold postoupil předsedovi okresního soudu a která Theodora měla rezervované pro své široké šaty. Hádka vyústila v to, že Berthold celou noc nespal a ráno dne 13. května 1861, když k němu Theodora poslala guvernantku, aby jej usmířila, vzal si Theodor pistoli, kterou dostal od Theodory jako dárek a střelil se do srdce. Aby mohl být Berthold cirkevně ponřben, uvedl předseda komise, která lékařsky ohledávala mrtvolu, że "hrabě jednal v důsledku duševniho afektu, který zvítězil nad jeho klidnou povahou". Jeho dušení stav byl přičítán lázeňským kůrám ve studené vodě. Údajně dlouhodobé "otužování" mělo zavinit ne zcela normální stav kůže na mozku. Oficiální zápis v matrice pak zněl: "chronický zánět mozkových blan". Berthold Aichelburg byl pohřben za účasti veškerého obyvatelstva Úpského údolí v 15 hodin dne 16. 05.1861 do nové rodinné hrobky Aichelburgů, kterou nechal předtím zřídit v neogotickém stylu na hřbitově v Maršově III. 

Závéť z 20. února 1861 (Berthold se tehdy cítil nemocný) byla objevena v zámeckém sejfu. Bertholdův majetek - maršovský velkostatek, přádelna lnu v Temném Dole, několik dalších realit, hotovost v pokladně ve výši 4 937 zlatých a 10 krejcarů a ostatní mèla spravovat vdova Theodora až do plnoletosti prvorozeného syna Alfonse. Právě syn Alfons byl prohlášen univerzálním dědicem. 

Jak byl Berthold vážen u svých zaměstnanců a jak bolestně se jeho tragický konec dotkl celého Maršova a dalších obyvatel obcí na původním maršovském panství, se ukázalo v úmyslu postavit Bertholdu Aichelburgovi památník. Nemělo se jednat o nějakou pyšnou sochu, ale o veřejnosti sloužící a do krajiny se hodící novostavbu romantického starobylého hrádku. V létė 1862 hledali správce majetku na velkostatku Heinrich Schubert a nadlesní Johann Miksch (vedoucí celé stavby) vhodné místo. Našli jej ve svahu nad Temným Dolem. Na podzim roku 1862 začala vlastní stavba, ukončena byla v srpnu 1863. Při slavnostním otevření památníku dne 9. srpna 1863 byla umělá zřícena nazvána "Aichelburgem na Bertholdovu počest". V památníku se nacházela - a od roku 1999 znovu nachází - busta zesnulého hraběte Bertholda Aichelburga. Mimoto zde z počátku fungovala hradní restaurace. Do objektu dokonce vedlo vodovodní potrubí. Kvůli své nepříznivé poloze však nebyl Aichelburg natolik atraktivní, jak se předpokládalo a již v roce 1875 byla tamní restaurace nefunkční. Objekt dlouho chátral a byl obnoven až v letech 1995-1999 díky občanskému sdružení Hradní společnost Aichelburg.