Předci šlechtického rodu Aichelburg

Šlechtický rod Aichelburg pochází z oblasti Korutan na jihu dnešního Rakouska. Jméno získali podle  svého původní sídla - hradu Aichelburg, který se do dnešních dnů dochoval pouze jako zřícenina. Nacházel se poblíž obce St. Stefan an der Gail v alpském údolí řeky Gail poblíž města Hermagor. Hrad byl jako léno spolu s panstvím téhož jména a se statky Bodenhof, Greifenstein, Bichlhof a Zossenegg propůjčen císařem Maxmiliánem I. v Augsburgu dne 3. září 1500 Christophu Viertallerovi. Christoph byl synem Georga Viertallera, dvorního krejčího ve Vídeňském Novém Městě (německy Wiener Neustadt). Christoph Viertaller byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem "von Aichelburg", o čemž obdržel od císaře Maxmiliána I. potvrzení vyhotovené v Linci dne 16.února1501. Rod se dále šířil mezi tři Christophovy syny.

Nejstarším Christophovým synem byl Friedrich Aichelburg (1501-1564), první člen rodu, který přes sňatek s Annou von Gendorff měl vazby na oblast Krkonoš. Stal se příbuzným Krištofa z Gendorffu. Dalšími syny byli Georg a Franz Aichelburgovi. Franz byl předek české větve rodu.

Johann Martin  Aichelburg (1681-1761) působil jako zemský rada a přísedící stavovského práva v Klagenfurtu. Jeho syn Ferdinand Anton hrabě Aichelburg (1717-1796) byl r. 1787 povýšen do hraběcího stavu. Proslul jako právník, korutanský zemský rada a a komisař. Od roku1762 působil jako krajský hejtman ve městě Völkermarkt v Korutanech. Později roku 1782 povýšil na krajského hejtmana v Klagenfurtu.

Ferdinandův syn Franz Anton hrabě Aichelburg (1757-1838) byl právníkem a prezidentem u šlechtického soudu v Klagenfurtu. Od roku 1787 působil jako krajský hejtman pro Istricii v Gorici (německy Görz, dnes Gorizia či Nova Gorica) na pomezí Itálie a Slovinska. Následně se z něj stal roku 1803 zemský hejtman provincie Furlantsko v Udine a později v Benátkách. Roku 1813 nastoupil do funkce rad spojené dvorské kanceláře ve Vídni. Od roku 1831 byl nositelem českého inkolátu v panském stavu a stal se tak praotcem české větve rodu Aichelburg. Z něj vyšla také větev rakouská, která brzy zanikla. 

Nejstarší syn Franze Antona - Ferdinand Anton hrabě von u. zu Aichelburg (1788-1872) byl zakladatelem rakouské větve rodu Aichelburg, která vymřela roku 1928. Mladší syn Alfons Gabriel hrabě von u. zu Aichelburg (1795-1860) byl zakladatelem české větve rodu. 

Alfons Aichelburg (1790-1860)

Alfons Gabriel von und zu Aichelburg (celým jménem Alfons Gabriel hrabě von und zu Aichelburg, svobodný pán von Potenhoff u. Greiffenstein) se narodil dne 14. dubna.1795 v korutanském hlavním městě Klagenfurt. Rodný dům se nacházel na Hlavním náměstí v Klagenfurtu (dnes v něm sídlí Hotel Porcia).  Vyrůstal v rodných Korutanech a v přilehlých regionech dnešní Itálie (Furlantsko) a Slovinska, kde otec Franz Anton Aichelburg působil ve funkcích místní správy. Ve svých sedmnácti letech získal Alfons dne 6.června 1812 čestný titul rytíře suverénního Maltézského řádu. Oficiálně se stal členem Maltézského řádu až 11.listopadu 1817, kdy vstup dovolil císař František I. Malta jako sídlo původního řádu Johanitů, byla totiž od Paříšského míru z roku 1814 suverénním státem pod vlivem Anglie. Po Napoleonských válkách musel být řád znovu obnoven.

V letech 1817-1819 mladý Alfons Aichelburg často cestoval po monarchii: pohyboval se ve významných městech monarchie jako Praha, Vídeň, Graz či Lublaň. Pobýval i v Brandýse nad Labem. Dne 23. prosince 1818 byl jmenován do čestné dvorní funkce c. k. komořího u císařského dvora ve Vídni. Až do doby svého sňatku roku 1821 sídlil mimo své cesty především v Lublani (dnes Ljubljana, Slovinsko), kde sloužil jako c. k. krajský komisař pro Ilyrii. 

Dne 22. srpna 1821 se Alfons poprvé oženil  ve východočeském Bělohradě (dnes Lázně Bělohrad, okr. Jičín) s Josefou hraběnkou Schaffgotschovou, narozenou 29. září 1800 v Bělohradě. Josefa byla manželskou dcerou Johanna Bertholda hraběte Schaffgotsche von Kynast u. Greifensten, majitele panství Maršov, Bělohrad a Staré Buky. Sňatkem s ní tedy Alfons vyženil rozsáhlé majetky ve východních Čechách. 

Po sňatku se Alfons Aichelburg s manželkou po svatební cestě do Uher usadil na zámku v Bělohradě, který v té době vlastnila Josefina sestra Antonia. V době života v Bělohradě v letech 1821-1828 vedl Alfons úřad císařského komisaře v Brně. Byl proto často na cestách. Kromě Brna stále navštěvoval i Graz, Vídeň a Prahu.

Roku 1828 se Alfons a Josefa  Aichelburgovi usadili na zámku v Maršově. Jednalo se tehdy o klasicistní zámek, který vybudoval roku 1792 na místě původního panského domu Josefin otec Johann Berthold hrabě Schaffgotsche. Jednalo se o Josefino dědictví po otci. Alfons se ujal správy místního panství. Josefa Aichelburg však krátce po návartu do Maršova dne 30.března 1829 zemřela na následky porodu syna Arthura.
Alfons a Josefa Aichelburg spolu měli čtyři děti: Bertholda Aichelburga (1823-1861), Alfonsova dědice panství Maršov a Bělehrad, dále Antonii Aichelburg (1825-1826), Oskara Aichelburga (1827-1861) a Arthura Aichelburga (1829-1855). Po smrti první manželky byl Alfons stále často na cestách. Musel tedy zaopatřit děti. Najal si vychovatele Karla Helschera. Kromě role vychovatele měl Helscher v Maršově také roli učitele. 

Dne 15.října 1833 se Alfons podruhé oženil. Sňatek se konal  v Trutnově. Vzal si tamní měšťaku, Paulinu Erben, narozenou dne 6. listopadu 1812. Paulina byla manželskou dcerou Antona Erbena, c. k. poštmistra a jubilujícího správce soli z Trutnova, Dolního předměstí, a jeho manželky Josefy Bartsch, dcery Michaela Bartsche, panského pivovarníka u vévody Sagana ze Skalice na panství Náchod.

Z druhého Alfonsova manželství vzešlo dvanáct dětí:  Alfred Alichelburg (1834-1911), dědic statku Bělohrad, Alfonsine Aichelburg (1835-1849), Kamil Aichelburg (1837-1905), majitel lázeňského arálu ve slovinském Bledu, Vladimír Aichelburg, majitel středočeských statků Slapy a Neustupov, Pauline Aichelburg (1839-1928), Zdenko Aichelburg (1841-1909), majitel statků ve Slezsku, Marie Aichelburg (1842-1843), Bohuslav Aichelburg (1844-1882), učitel Franze Ferdinanda d´Este, Marie Aichelburg (1845-1919), Ottokar Aichelburg (1847-1911), Alfons Aichelburg (1849-1915) a Anton Aichelburg (1855-1912), námořní důstojník, (1859-1944)}. 

S druhou manželkou Paulinou a dětmi žil Alfons Aichelburg nadále na zámku v Maršově IV, a to až do roku 1843. Dne 3. července 1843 koupil Alfons Aichelburg od své bezdětné švagrové Antonie svob. paní Stillfried panství Bělohrad za cenu 520 000 zlatých. Následně se ještě rokuz 1843 rodina Aichelburg přestěhovala trvale z Maršova na zámek v Bělohradě. Maršovské panství spravoval Alfons do roku 1847. Kolem roku 1846 inicioval Alfons Aichelburg vznikl přadlácké a tkalcovské školy v Maršově. Pro školu sám věnoval a řádně vybavil původně úřední dům v Maršově IV čp. 215 (dnes čp. 68) a přispíval také na mzdu učitelce přádelnictví denním příspěvkem 30 kr. a deputátem palivového dříví. Přadlácká škola byla otevřena dne 12.01.1846 a z počátku v ní studovalo 22 studentů pod vedením učitelky Anny Just, vyučené švadleny z Adršpachu. /Bohemia, č. 40, 02.04.1846, s. 4 

Dne 30. července 1847 předal Alfons oficiálně panství Maršov nejstaršímu synovi Bertholdu Aichelburgovi. Sám Alfons si ponechal panství Bělohrad, které obhospodařoval podle nejmodernějších metod. Na rozdíl od okolních hospodářů byla jeho pole výborně obdělávána, již uměle hnojena, původní úhor osázen cukrovou řepou, jeho dobytek byl nejkvalitnější a v provozu byly nejmodernější zemědělské stroje. V Bělohradě získal Alfons Aichelburg od místních obyvatel přezdívku "Tink" podle toho, že často říkal větu "Das ist das Ding (To je ta věc)".

Po narození posledního syna Antona Aichelburga roku 1855 Alfonsova manželka Paulina ochrnula následkem mrtvice a později dokonce oslepla. Pohybovala se pouze na invalidním vozíku. Zemřela o dva roky později 31.října 1857. Alfons Aichelburg  po smrti manželky sám sepsal dne 20. ledna 1858 svou neoficiální poslední vůli. Panství Bělohrad odkázal nejstaršímu synovi z druhého manželství Alfredu Aichelburgovi. Ostatní děti měl dle závěti vyplatit. Alfons Aichelburg zemřel dne  05. února1860 v Bělohradě na ochrnutí plic a byl pohřben vedle druhé manželky Pauliny na bělohradském hřbitově.